Chanuka - svátek světel, aneb nač jsou Jeruzalému Athény

čtvrtek 17. prosinec 2009 09:29

Pozítří židé zapálí poslední svíci svého chanukového svícnu. Židé neslaví Vánoce. Slaví Chanuku, svátek světel. Upomínku druhého vysvěcení chrámu, vzpomínka na zázrak, kdy malé množství oleje vydrželo udržovat světlo v chrámu celých osm dní, přesně tolik času, kolik bylo třeba na přípravu a vysvěcení nového oleje. Historické pozadí: Povstání Makabejských a pokus o násilnou helenizaci Judska. Atributy: Chanukový osmiramenný svícen (vlastně devítiramenný, ale ten prostřední má funkci šamese, pomocníka), smažené pokrmy, hra dreidl (to je taková malá káča). Ta zdánlivě banální hra dreidl má také svůj příběh. Židé nesměli studovat své písmo. Proto vymysleli neškodnou hru, kterou se zdánlivě bavili, ale ve skutečnosti při hře rozjímali o Božím slovu.

Někdy Chanuka vychází na období Vánoc, někdy na období našeho Adventu. Například v neděli byl svátek Lucie světlonošky, začínala třetí adventní neděle a začínal třetí den chanuky. Tři svíce na adventním a tři svíce na chanukovém svícnu. Krásná symbolika. Chanuka má jiné pozadí než Advent, svým způsobem je možná absurdní prožívat Advent a Chanuku zároveň, protože osobně si myslím, že vírovyznání by nemělo připomínat dortík, který vařili pejsek s kočičkou. Ale mě to obohacuje. Jsem ráda, když jednou za čas Pesach vyjde na Velikonoce a já spolu s Velkým pátkem mohu vzpomínat také na vyjití Židů z Egypta, kde země faraónů představuje symbol otroctví jistot. Na svatodušní svátky si vzpomenu, že v tutéž dobu, kdy Bůh na apoštoly sesílá svého Ducha, Mojžíšovi se před dávnými stoletími zjevil se svým zákonem vytesaným do kamenných desek. Mám ráda blízkost židovských svátků, možná proto, že si představuji, jak hluboce a niterně je prožíval Ježíš. Také miluji Jom Kippur - den smíření a Tiša beav, vzpomínku na zničení Jeruzalemského chrámu, od něhož se datuje (tedy toho druhého v roce 70) počátek židovské diaspory.

Loni vyšla Chanuka na Vánoce. V knihovně jsem si tehdy půjčila knihu Rabiha Lowa Ner micva - o svátku Chanuka. Osm svíci, osm zamyšlení.

Jedno zamyšlení mě zaujalo více, protože mi dokázalo odpovědět na jednu otázku, která mi jako červík vrtala hlavou. Velmi volně se pokusím předat poentu toho zamyšlení.

Nechápala jsem, proč se Řekové a Židé neměli rádi. Tedy je pravda, že Tóra (náš Pentateuch, 5 knih Mojžíšových) byla přeložena jako první do Řečtiny a například v Egyptské starověké diaspoře dochází k určité helenizaci judaismu, ale přesto by se obecně dalo říci, že mezi nositely antické filosofie a nositely duchovní tradice nepanovala právě symbióza. To mi nešlo na rozum. Jestli jsem považovala některé národy za milovníky moudrosti a vzdělanosti, pak právě Řeky a Židy. Proč Řekům vadil judaismus? Proč nedokázali ocenit moudrost Tóry? Proč chtěli židovskou náboženskou tradici zničit?

Rabi Lewi zvaný také Maharal píše o intelektuálním střetu helénismu a judaismu. Učenost filozofů, kontra moudrost proroků. Pyšná učenost vzdělanců je raněna ve své pýše při setkání relativní pravdy s pravdou absolutní. Stačí si vzpomenout na Sokrata, který svůj kalich bolehlavu vypil nikoli proto, že by osnoval nějaké spiknutí, ale proto, že zpochybňoval moudrosti a pravdy sofistů. Učenců, kteří se tak rádi poslouchali, kteří si necenili příliš pravdy, ale obdivu lidí, domýšlivců, kteří si schraňují své vědomosti jako lakomci zlato do vzácných truhel z ebenového dřeva. Ano, dokážu si představit jejich oponenty - proroky a kněze, kteří se radovali ze své „moudrosti“ se stejnou neskromností a pýchou. Ale i jejich nafoukaná slova vypovídla o Bohu, on pro ně představoval absolutní pravdu a pevný bod vesmíru, zatímco pro řecké učence tím pevným bodem byla pravda založená na lidském poznání. Ano to je velmi důležitá hodnota, jakou cenu má pravda, kterou si nemůžeme osahat, ale každé lidské poznání zůstane vždy jen relativní pravdou, zůstane pouhou větou vytrženou z kontextu mnoha souvislostí.

Každé poznání má svou cenu, ale jen otevírá další obzory a často klade jen další a další otázky. Každá lidská pravda má platnost jen dočasnou. Světlo jeruzalémského chrámu je světlem věčným. Svítí nám na cestu za poznáním, které neztrácí platnost, za moudrostí, která není domýšlivá a za láskou, která se vydává. I když i druhý chrám skončil v troskách, to světlo se skrývá v hlubinách našich srdcí.

Citát Nač jsou Jeruzalému Athény jsou slova filosofa. Zapomněla jsem kterého. Ale ten citát je krásný...

Monika Mochová

NaďaJsem beznadějný13:0917.12.2009 13:09:53
V.NovákOni se především nechápali.13:0217.12.2009 13:02:57
jirka B.Oprava :Děkuji,paní Moniko,...11:0117.12.2009 11:01:49
Jirka B.Děkuj, paní Moniko, za inspirující článek10:5917.12.2009 10:59:14

Počet příspěvků: 4, poslední 17.12.2009 13:09:53 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Monika Mochová

Monika Mochová

O tom, co mě zrovna napadne...

Baví mě rodina, přátelé, historie, literatura, výtvarné umění, kultura duchaplná i zábavná, dobrý humor, vaření, turistika

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.