Jana Eyrová byla literární postava, Edith Stein zemřela 33 let před mým narozením a Heda Margoliová-Kovályová zemřela 5. 12. 2010. O její smrti jsem se nedozvěděla z médií, jak by si to tato žena zasloužila, ale ze soukromého blogu našeho bývalého kolegy blogera pana doktora Machálka, jemuž jsem za to vděčná.

Velice ráda bych tuto ženu a také jejího prvního manžela vzpomenula a vzdala jí in memoriam svou nejhlubší úctu.

Nějak nemám sílu psát podrobná biografická data, když vím, že pan Machálek toto téma zpracoval velmi precizně na svém blogu. Pro ty, které téma zajímá si dovoluji s jeho vědomím připojit odkaz na jeho velmi kvalitní a hodnotný článek.

http://vit-machalek.bloger.cz/_/Heda-Margoliova-a-Pavel-Tigrid

Já si dovolím spíše subjektivní vyprávění.

Heda Margoliová. Krásná vzdělaná žena. Její rodiče zemřeli v koncentračním táboře, ona sama utekla z pochodu smrti. Jejího manžela Rudolfa Margolia, bývalého náměstka ministerstva zahraničního obchodu, pak popravili komunisté v procesu známém jako Slanskiáda. Na ministerstvu zahraničního obchodu, kde se řešily mezinárodní zakázky, především potřebovali vzdělané lidi se znalostí jazyků a doktor práv Margolius byl v tomto směru velmi reprezentativní člověk. Vzdělaný, elegantní, sofistikovaný a noblesní. Píšu tuto informaci pro ty, kteří by chtěli plivnout a říct, že člověk, který pracoval na ministerstvu v té době nutně musel být hajzlík a smrt si jenom zasloužil.

V mládí přežil ghetto v Lodži, koncentrační tábory Oswietim a Dachau, aby ho nakonec popravili vlastní lidé. A jeho ženě a dítěti pak ze života udělali peklo na zemi.

Rudolf Margolius a jeho žena Heda se po válce stali komunisty. Po hrůzách, které prožili v koncentračních táborech snili o spravedlivém světě, o demokracii a svobodě, o zřízení, kde platí lidská práva pro všechny. Oba uvěřili vizi komunismu. Vždyť koncentrační tábory byly plné komunistů a mnoho z nich tam našlo svou smrt. Nacistická zvěrstva už přece nic nemůže překonat. Je nutné budovat lepší mravnější svět. Statisíce lidí po válce uvěřilo opiu komunismu. Protože toužili po válečných útrapách po lepším životě. Pro své děti. Pro svou zemi. Nikdo dnes nemá právo je za jejich upřímné naděje, které se ukázaly jako ta nejhorší lež, odsuzovat.

Rudolf Margolius byl doktor práv a odlišoval se od lidí jako byl Rudolf Slánský nebo Klement Gotwald. Byl velmi vzdělaný a slušný. Jezdil ve starším autě, i když nemusel, ale přišlo mu nemravné vystavovat na odiv luxus, funguje-li v zemi dosud přídělový systém a potravinové lístky.

Když dostali s Hedou informaci, že by mohlo být zle, že patrně nastane čas, kdy revoluce začne požírat své děti, ať se zachrání, bylo pozdě. Rudolf Margolius se ničím neprovinil a přesto spočinul na lavici odsouzených. Nebudu se rozepisovat o tom, jakým strašným a krutým způsobem byli mučeni lidé v padesátých letech. Říká se, že Hitler hledal inspiraci v ruských lágrech, čeští komunisté se velmi inspirovali koncentračními tábory nacistů. Rudolf byl odsouzený k smrti. Jeho manželka Heda stressové situace zaplatila svým zdravím, přišla o byt, o zaměstnání, byla nucena dělat podřadnou práci, žít se synem v hrozných podmínkách. Aby toho nebylo málo, syn Ivan se stal terčem šikany pro svůj židovský původ, protože krutý antisemitismus byl v padesátých letech vládním programem a nepsaným příkazem shora. Můj velmi dobrý přítel zažil také coby židovské dítě toto klima, velmi mnoho mi o tom vyprávěl a já to dlouho nedokázala rozdýchat a vím tedy, o čem je řeč. V roce 1968 nakonec Heda se svým synem a druhým mužem emigrovala.

Jak jsem se dostala k jejímu příběhu?

S příběhem Hedy a Rudolfa jsem se seznámila díky knize Pavla Tigrida Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, kterou jsem četla v době, kdy jsem psala kroniku o rodině svého židovského přítele a hledala informace nejen o holocaustu, ale také o raném komunismu. Hluboce mě zasáhly příběhy o Závišovi Kalandrovi a Rudolfu Margoliovi (dosud jsem znala podrobněji jen příběh Milady Horákové).

Hned jsem v knihovně sehnala útlou drobnou knihu Hedy Margoliové-Kovályové Na vlastní kůži. Knihu, kterou bych zařadila do seznamu povinné literatury, tak jako v jiných zemích je povinnou četbou deník Anny Frank.

V knize Heda popisovala prostřednictvím svého životního příběhu zrůdnost nacismu i komunismu. Forma byla stručná, surové autentické svědectví, po němž jsem brečela hněvem a lítostí. Nešlo jen o to, že ukazovala zrůdnost dvou režimů, ukazovala i malost člověka a protože ukazovala malost člověka, nutilo mě to i k vlastnímu zpytování. Jak bych se chovala v takové situaci? Jaký jsem vlastně člověk? Jakým právem v demokracii (ať je jakkoli křehká) soudím historické události, když jsem neprožila tryznu tehdejší doby.

Jsou stovky knih, které zhltnete jedním dechem. Ale jen několik, které se Vás bytostně dotknou, aniž byste je třeba řadili mezi své nejoblíbenější knihy. Na vlastní kůži je kniha, která patří do této nepočetné velmi specifické skupiny. Co mi konkrétně kromě svého silného osobního svědectví dala Heda Margoliová?

Ukázala mi, jak malý dokáže být český člověk a jak nicotná jsou vznešená slova o přátelství a pomoci. Když Heda utekla z pochodu smrti, vyhledala v Praze pomoc přátel. Přítel velký humanista a paragon ctností, který se nejvíce dušoval pomoci kdykoli a jakkoli, ji se zbabělým strachem vyhodil. Podobně reagovali i další přátelé. Teprve tehdy na ni dopadla všechna hrůza a beznaděj. Osobně dokážu pochopit strach lidí v té době, co je méně pochopitelné pak to, že Heda a její rodiče dali nějaký majetek do zástavy k lidem, kteří jí pak odmítli cokoli vrátit. Tento případ není ojedinělý, spousta lidí, kteří se vrátili z koncentračních táborů neměli nic, jen nějaké drobnosti ukryté u známých. A ti jim to odmítali vydat. Další problém byla možná také závist v dobách krátce po roce 1948. Heda a Rudolf byli velmi elegantní vzdělaní úspěšní lidé, zjevný protipól pracující uštvané dělnické třídy (utrpení koncentráku nemá nikdo vepsané ve tváři) a to v těch dobách asi mnoho lidí těžce neslo a možná si někteří i přáli, aby hrdopýšci byli potrestáni a bylo jim příjemné vidět jejich pád. Pád Hedy si později mohli doslova vychutnat.

Z jejího příběhu vím, že zdánlivě zlý člověk nemusí být nutně zlý. Heda popisovala, jak po zatčení Rudolfa do jejich domu vtrhli estébáci. Tradičně dva. Hodný a zlý. Jako z filmu. Jeden zdvořilý a druhý hulvát. Hulváta se strašně bála a modlila se, aby psací stůl v pracovně manžela otevřel ten zdvořilý. Byly v něm totiž schovány peníze, větší množství peněz, protože Heda krátce před tím vybrala z vkladní knížky, aby mohla manželovi pořídit dárek k narozeninám a především tam byla korespondence od přátel ze zahraničí. Ze západu. To by stačilo, aby odvedli do vězení také ji, nemluvě o tom, jak velmi by to přitížilo jejímu muži (ačkoli přitížit mu už nešlo, jak ukázal čas). Ke stolu se přiřítil zlý policajt. Prohrabal se v něm, řekl, že tam nic není a odešli. Peníze a dopisy zůstaly na svém místě. Zlý policajt nechtěl nešťastné ženě ještě více ublížit. Možná je to zdánlivá maličkost, ale domnívám se, že lidská solidárnost se nejvíce projevuje v těchto zdánlivých maličkostech.

Díky Hedě jsem si uvědomila, jak lživé jsou sliby a řeči o lidské rovnosti. Jak nebezpečná je každá ideologie ve službách státu. Jednou se Hedy ptali, která totalita je horší. Zda nacismus nebo komunismus. Odpověděla, že rozhodně komunismus, protože ideologie jako je komunismus může zmanipulovat davy lidí pro svou líbivou prolhanost.Proč to zmiňuji? Protože bychom měli být velmi bdělí a skeptitičtí. Totalita má tisíce tváří.

Pomohla mi najít východisko v mém osobním boji odpuštění versus nenávist. Osobně mám velký problém s odpuštěním. Jsem sice křesťanka a myslím si, že dokážu odpustit opravdu mnoho, ale v principu mám za to, že jsou viny (i když spíše ojedinělé), které člověkem odpustit nelze, protože odpustit by znamenalo snížit morální hranici a devalvovat dobro a toto nedokážu překonat a bojuji s tím dlouhé roky. Dilema odpuštění a neodpuštění mě provází asi celý život. Jednou za čas se toto téma přede mnou otevře jako třináctá komnata a nevím, jak se s tím pro svůj život vyrovnat. Heda mi nabídla jednu alternativu. Odpouštět? Proč odpustit takové zlo? Odpustit ne. Ale nikdy nesmíte nenávidět. Nenávist je vašemu nepříteli naprosto lhostejná, ale Vás vnitřně zničí a zmrzačí. To mi přijde velmi schůdné řešení. Nedovolit nenávidět. Protože když se před nenávistí ubránila žena, která ztatila rodiče díky nacistům a manžela díky komunistům, jakým právem bych já mohla takový ohavný cit pustit do svého života? Víte, máte-li se naučit odpuštění, není to tak snadné. První krok je právě v tom naučit se vymanit z osidel zášti a nenávisti.

Naučila mě nevzdávat se a vždy vidět věci s humorem. Znáte termín jidish kopf? Tedy židovská hlava? Heda měla jidish kopf. Jidish kopf je termín pro chytrého člověka, který dokáže jednat rychle, s humorem, dokáže se svým důvtipem dostat z jakékoli bryndy, aniž by se z toho psychicky zhroutil, naopak sebevětší průser se stává ziskem, který učí využívat skryté rezervy a zároveň otupovat přehnanou přecitlivělost tam, kde je třeba spíše statečnost a schopnost mávnout nad vším rukou. Vybavuji si hned dvě příhody z její knihy. V květnu 1945 marně čekala Heda na byt na bytovém úřadě. Její byt byl zkonfiskován. Zatímco ona čekala v čekárně, ti, kteří se i za protektorátu dokázali nabalíkovat, chodili s úplatky a dostali klíče od těch největších bytů. Došla jí trpělivost, donesla si do čekárny peřinu, večeři a odmítla se vzdálit, než jí přidělí byt. Dostala ho náhle obratem. Jindy zase měla převézt nějaké tajné dokumenty do zahraničí svému příteli od dětství Pavlu Tigridovi. Ve vlaku našla bezva skrýš, papíry tam uložila a nebála se nic hraniční kontroly. Za hranicemi ji však průvodčí vyzval, aby šla do jiného kupé, snad, že nefunguje topení, nebo tak něco. A zdvořile ji chtěl sám doprovodit. Heda s vědomím, že musí propašovat dokumenty, neztratila duchapřítomnost a v kupé záměrně „zapomněla“ kožené rukavice, aby pak měla důvod se vrátit a vyzvednout důležité dokumenty ze skrýše. Vlastní kapitolou už ne úsměvnou by bylo, jak se dokázala vždy postavit ranám osudu a nevzdávat to. Jako matka si velmi dobře dokážu představit, čím si musela projít po popravě milovaného muže, když všechna bída a moralní špína dolehla nejen na ni, ale také na její dítě a s jakou nesmírnou statečností musela situace zvládat. Všechny ženy, které při výchově dětí něčím podobným procházejí, si zaslouží můj nesmírný obdiv. Párkrát v životě mi skutečně nebylo nejlépe. Posilou mi mimo jiné byla vzpomínka na Hedu, která nikdy nic nevzdávala. Skutečná aristokracie je aristokracie ducha.

Krásu lze nalézt vždy a všude a vždy se člověk může nechat prostoupit krásou. V jednom z rozhovoru Heda vyprávěla o tom, jak krásná byla měsíční obloha nad Oswietimí a že již nikdy nespatřila tak překrásné nebe. Nemohla se tehdy tou měsíční oblohou dostatečně pokochat, tak velmi jí uchvátila. Někdy jsem otupělá, vyčerpaná, prázdná, bezradná a ojediněle i smutná či nešťastná. A to jsem pak skoro slepá. Funguji jako ze setrvačnosti. Nevnímám. Nežasnu. Těším se na večer, který mě na chvíli osvobodí z tempa, které nezvládám. Vnitřní pocit mě varuje, že člověk, který nežasne a nevidí krásu je ztracený člověk, protože se degradoval na úroveň prostého zvířátka, které žije pro shánění pokrmu a pro spánek, nebo na úroveň elektrického domácího spotřebiče. A vzpomenu si pak na hvězdné nebe nad Oswietimí, o kterém psala Heda a začnu ač unavená hledat svůj osobní kousek nebe.

Díky Hedě jsem se potvrdila, co jsem víceméně věděla. Že není důležité, aby se mé děti měli za každou cenu skvěle, nebo měli lepší život než já, ale abych především z nich vychovala dobré lidi. Jednou se Hedy ptali, nač je nejpyšnější. Odpověděla, že nejpyšnější je na to, že se jí podařilo navzdory všemu vychovat ze syna slušného člověka. (Přitom její syn Ivan rozhodně je člověkem, na něhož mohla být pyšná v mnoha jiných směrech.) Víte, on to často říká také náš mladý pan farář, že není důležité, aby se měly děti lépe než my, ale aby byli lepší lidé než jsme my. Jenomže od něho při vší hluboké úctě k němu, mi to přijde jako klišé na nedělní kázání, zatím od Hedy jako pravda pravdoucí od ženy, která o životě ví podstatně více, než kdy budu vědět já.

Paní Hedo děkuji Vám za to vše.

Mé vyprávění je asi trochu smutné. Pokusím se lehce odlehčit závěr. Heda Margoliová po své emigraci pracovala jako překladatelka z angličtiny a přeložila do Češtiny obrovské množství knih. Její syn Ivan je architekt žijící tuším v Londýně (?) a myslím, že byli přátelé s kontroverzním obdivovaným i zatracovanýcm Janem Kaplickým. Oba společně napsali velmi zajímavou knihu, na kterou se chystám už delší dobu a ta kniha se jmenuje: Česká inspirace / Czech inspiration (anotace z webu: Na následujících 240 stranách najdete širokou škálu vynalézavosti českých vědců, inženýrů, architektů, designérů a umělců: obrazy „české inspirace“ od kostky cukru a lodního šroubu, přes betonové konstrukce, automobily a letadla až po umění. Soubor je osobním výběrem dvou autorů, kteří disponují dvojím pohledem z česko-britské perspektivy: architekt Jan Kaplický a Ivan Margolius.)

Ivan je také autorem knihy, kde se vyrovnává s osudy svých rodičů hlavně otce: Praha za zrcadlem.

Především však tento člověk skutečně dělá čest svým rodičům a dobré jméno naší malé a nevděčné zemi. Naše země se k němu zachovala macešsky. Jako dítě si užil svůj pohár hořkosti díky ústrkům pro svůj židovský původ i díky pádu na samé společenské dno po popravě jeho otce, ústrky byly pro něj a jeho matku natolik neúnosné, že museli emigrovat. Přesto by mu naše země měla poděkovat za velkou službu, kterou jí prokazuje tím, že se stal propagátorem české moderní architektury, kultury a techniky v zahraničí. Je autorem několika skvostných knih (vnímám z pohledu člověka pracujícího celý život v polygrafickém průmyslu) o architektuře, umění, kultuře, designu, historii.

Namátkou vybírám některé tituly, které dělají „jméno“ naší zemi:
Church of the Sacred Heart, Jože Plečnik, 1922-33
Tatra - The Legacy of Hans Ledwinka
Škoda Laurin & Klement
Prague - a guide to 20th century architecture

Seznam použité literatury:
http://en.wikipedia.org/wiki/Ivan_Margolius

Doporučená literatura:
Pavel Tigrid: Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu
Heda Margoliová-Kovályová: Na vlastní kůži
Ivan Margolius: Praha za zrcadlem

Zajímavé odkazy (rozhovory, fotografie, obálky knih Hedy a Ivana) najdete na těchto stránkách.

http://www.margolius.co.uk/