Něco o kostelních ubožácích

úterý 1. březen 2011 13:23

I já navzdory své naivitě už dávno vím, že ne každá natažená dlaň je dlaní potřebného a že ne každá zoufalá tvář vystavovaná na odiv zobrazuje trpícího Krista. Přesvědčila jsem se o tom před lety na jednom výletě v Praze. Navštívila jsem ji tehdy asi po osmi letech a s hrůzou jsem shledala, že počet žebráků se zmnohonásobil. Rozhodila jsem všechny mince, které jsem měla a snad bych rozměnila i bankovky, kdyby nezačalo pršet. Chromí náhle vstávali, slepí viděli a mnozí z nich běželi do nejbližších hospůdek s cenami úměrnými centru Prahy. Pokud to nebyli podvodníci, stala jsem se svědkem nebývalého zázraku.


Od té doby jsem opatrná na milodary a to i s vědomím, že často minu lidi, kteří pomoc skutečně potřebují.

Zvláštní případ jsou bezdomovci. Jeden pobýval před kostelem, kde jsem svého času pravidelně chodila. Byl takový noblesní, dá-li se to říci o bezdomovci. Dokázal si uchovat důstojnost a hrdost. Začala jsem si s ním povídat a jednou jsem mu přinesla oblečení po manželovi, cigarety, aby si nebalil cigára z vajglů, pečené kuře, buchtu a dokonce i detektivku, aby přišel na jiné myšlenky. Upřímně řečeno, chtěla jsem mu původně přinést nějakou duchovní literaturu, ale to striktně odmítl. Detektivku nebo nic, znělo jeho ultimátum. Co více, nabídla jsem se mu, že s ním zajdu na sociálku vyřídit nějaké sociální dávky. A přesto mu vše bylo jakoby lhostejné a stejně natáhl ruku s prosbou o peníze.

Nikdy. Nikdy už nedám peníze žebrákovi, dušovala jsem se. Jenomže někteří chudáci jsou skutečně rafinovaní…

Jednou jsem se šla pomodlit do ostravské katedrály. Měla jsem celé odpoledne čas a chvíli jsem chtěla věnovat tichému rozhovoru. Klečela jsem ponořená do modlitby. I když jsem měla zavřené oči, vnímala jsem, že se v mé blízkosti pohybuje nějaký člověk a pokleká blízko mě. Po chvíli mi někdo zaťukal na rameno. „Sestro! Sestro!“
Vyděsilo mě to. Otočila jsem se. Za mnou stál muž, ne zrovna bezdomovec ale evidentně takový sociální případ. Vstala jsem a mířila jsem ke dveřím. Nechtěla jsem s ním zůstat v katedrále o samotě.
„Prosím. Dejte mi nějaké peníze. Mám rakovinu prostaty a potřebuji peníze na léky. A nemám. Ztratil jsem peněženku. Prosím, prosím.“
Nevěřila jsem mu ani slovo. „Nemám,“ řekla jsem mu. Odcházel s nepořízenou.
Třeba má opravdu rakovinu, přemýšlím. Pravda nemusí vždycky odpovídat našemu úsudku, který si vytvoříme na základě objektivních a racionálních indicií. Pravda může být zdánlivě iracionální a absurdní. Peněženku určitě neztratil, v tom bylo patrné, že lže. Ale možná ze zoufalství všechny peníze propil.
„Počkejte,“ zavolala jsem na něj. „Určitě máte recept na ty léky, že?“
„Ano, mám.“
„Tak mi ho dejte a já s Vámi do lékárny zajdu a léky Vám zaplatím.“
„Ale já ho mám doma.“
„A kde bydlíte?“
„V Michálkovicích.“
„A za jak dlouhou dobu to stihnete obrátit?“
„Za hodinu.“
„Dobře. Za hodinu a čtrvrt, abyste měl rezervu si tady u dveří katedrály dáme sraz a zajdeme společně do lékárny vyzvednout léky pro Vás.“
„Dobře. Děkuji Vám.“
Mezitím jsem si zašla na kafe a prošla pár obchůdků. Vracela jsem se ke dveřím katedrály. Muž nikde. Asi mu ujel trolejbus, řekla jsem si a vyčkávala jsem dál. Muž stále nikde. A akademická čtvrthodinka minula už dávno. Bylo mi jasné, že jsem se zase jednou napálila. Cestou na tramvaj jsem se zlobila sama na sebe. V boční uličce jsem potkala svého ubožáka, jak škemrá o peníze u nějakého mladého studenta a také jemu líčil v jak zoufalém zdravotním stavu se nachází. Jen to už nebyla rakovina, ale nějaká hrozná kožní choroba.
Když mě uviděl, začal plakat. „Já ten recept nenašel. Dejte mi prosím ty peníze, já si nechám určitě v pondělí napsat recept nový.“
„Ale já Vám nic nedám, protože Vám už nevěřím. A vy mu taky nedávejte,“ obrátila jsem se ke zmatenému studentovi. „Je to podvodník, který hraje na city. Kdyby poctivě řekl, dejte mi peníze nemám, OK. Ale takhle si vymýšlet.“
„Já stejně nic nemám,“ řekl student a dekoval se.

Tuto neděli jsem si udělala výlet do Hanácké metropole a šla se pomodlit do olomoucké katedrály…
Potkaka jsem hned u dveří takovou paní. Možná ne zrovna bezdomovkyně, ale evidentně takový sociální případ.
Dojalo mě, když jsem ji viděla ponořit ruku do kropenky. Zbožně se pokřižovala a poklekla před svatostánkem. Málem mi vhrkla slza do oka.
Dál jsem si dámy nevšímala. Chtěla jsem se pomodlit v boční kapli.
Ponořila jsem se do modlitby.
„Paní, paní.“ Otočím se. Ta sociálně slabší dáma se posadila poblíž mě.
„Prosím Vás paní, mohla byste se za mě pomodlit?“
„Samozřejmě, ráda,“ slibila jsem jí.
„Pane Bože, ty víš, čím si tato paní prochází, jaký si nese osobní kříž, buď jí prosím…“
„Paní, paní.“
„Ano?“
„A nemohla byste mi prosím zaplatit azylový dům?“
„Kolik stojí jedna noc?“
„Já bych potřebovala celý týden. A nemám peníze“
„Milá paní, tak to jsme na tom podobně, já jsem zadlužená až po uši.“
„Hm, to je škoda.“
„Kolik stojí týden v azylovém domě?“
„Sto korun.“
Toto se mi nepozdávalo. I kdyby myslela jen pracovní týden, vycházelo by to 20 Kč na noc a v azyláku noc stojí nejméně 30 Kč. U nás. Že by vysoká koncentrace sakrálních budov v Olomouci měla vliv na nižší cenu ubytování pro bezdomovce?
„Víte co, já tam zajdu s Vámi a týden v azylovém domě Vám zaplatím,“ slíbila jsem jí. Zrovna ve velmi nedávné době jsem zažila, jak vypadá opuštěnost, ale také jak vypadá nezištná velkorysost docela cizích dobrých lidí a to mě zavazuje být alespoň nepatrně velkorysá, kde je to v mých silách. Měla jsem radost, že někomu budu moci zajistit alespoň několik nocí v trochu důstojnějších podmínkách.
„Dobře,“ zašeptala tiše. „Já se ještě domodlím, ano?“
Čekala jsem jí zatím venku. „Kde je ten azylový dům?“
„V Řepčíně. Je to docela daleko.“
„To nevadí, já mám docela dost času.“
„Víte paní, ale ve tři se rozlévá na náměstí polévka a já bych to chtěla stihnout.“
„Já mám chleba se salámem, chcete? Je to vydatnější než polévka.“
„Tak jo,“ řekla bez nadšení a já ji věnovala svou svačinu.
„Máme to všichni těžké, že pani.“
„Ano, každý si neseme své břemeno,“ souhlasím.
„Víte pani, ale já bysem tu polívku stejně chtěla stihnout, a chleba si nechat až na večeři. Nemohla byste mi tu stovku dát? Nebojte se, já ji nepropiju.“
Zatmělo se mi před očima. Vzpomněla jsem si na nedávno shlédnutý film o světci Filipovi Nerrim, který, když se mu zjevila Panna Maria ji plivl do tváře poznaje šálení ďáblovo. Mi se nezjevuje falešný přízrak Boží Matky, ale příslib falešného dobra. Ale paní už se mi příliš vetřela pod kůží. Nějak se jí podařilo mě zpracovat, takže udělám, co nepovažuji za správné a vytáhnu z peněženky stokorunu.
„Nebojte se, já ji nepropiju,“ opakuje.
Jsem si jistá, že tu noc v azylovém domě nespala. Mě by nevadilo, kdyby tu stovku propila. Někdy alkohol člověku bere důstojnost, někdy pomáhá, aby člověk na chvíli zapomněl, že ji dávno ztratil. Tím vůbec nechci říct, že bych chtěla podporovat nebo podceňovat alkoholismus bezdomovců. V tomto případě je dost podstatné ono slovo na chvíli. Co mi vadí je, když lidé rafinovaně lžou.

Ta paní mi na chvíli trochu zkazila náladu. Nebo spíše jsem se zlobila, že jsem zase naletěla. Nevadila mi ztráta stokoruny, a pokud ano, pak její zbytečnost. Vzpomínala jsem na podobné příběhy, které se mi staly. To bída, napadne mě najednou, to bída existenční, nebo bída naší lidské nedostatečnosti způsobuje tu horší bídu. Tu bídu úskočnosti, rafinovanosti, prolhanosti a podvodnosti. Tu pokřivenost člověka, který se nedokáže pod vlastním břemenem bezútěšnosti a zoufalství narovnat. Bez úskoku by chudák nepřežil. Jak můžeš čekat, že člověk na okraji společnosti bude upřímný a čestný. Nikdo by mu to nevěřil. A člověk často rád uvěří právě lži servírované s nářkem, aby se mohl potěšit ze své vlastní dobroty, která často dobrotou vůbec není. Ubozí, ubozí, musíme na Vás více myslet při svých chabých modlitbách. Nemusíme přistupovat na Vaše prolhané hry, ale nemáme nejmenší právo Vás za ně jakkoli soudit.

Příští víkend jsem měla jet s kamarádkou a dětmi do Brna na výstavu Terakotová armáda. Žel nevyjde mi to. Śkoda. Nepochybuji o tom, že u katedrály Petra a Pavla mě už teď netrpělivě a marně vyhlíží nějaký sociálně slabší nešťastník s příběhem, kterému bych zase byla schopna skoro uvěřit.

Monika Mochová

monika.m.Děkuji za příspěvky.10:067.3.2011 10:06:55
NULIProžívám to úplně stejně,15:566.3.2011 15:56:44
Monika PetrákováMoniko, tohle je14:365.3.2011 14:36:26
josif hejnaMoniko, ale tohle všechno najdete v krásné10:063.3.2011 10:06:39
monika.m.Hmmm, vidím, že si odporuji...11:472.3.2011 11:47:33
monika.m.Děkuji za příspěvky.11:392.3.2011 11:39:00
Lída V.Mám podobné problémy.23:311.3.2011 23:31:13
Vít MachálekTaky si nevím rady20:051.3.2011 20:05:18
MilanProč vyhozené peníze?15:161.3.2011 15:16:26

Počet příspěvků: 11, poslední 7.3.2011 10:06:55 Zobrazuji posledních 11 příspěvků.

Monika Mochová

Monika Mochová

O tom, co mě zrovna napadne...

Baví mě rodina, přátelé, historie, literatura, výtvarné umění, kultura duchaplná i zábavná, dobrý humor, vaření, turistika

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.