Povídání o spravedlivém muži

středa 15. únor 2012 09:48

O Přemyslu Pitterovi, jsem chtěla psát už dávno. Jen jsem nevěděla, jak začít… A asi mi tedy (při dnešní vzpomínce na jeho úmrtí) nezbyde nic jiného, než prostě tak, jako to činím často… Subjektivně a víceméně neuměle. S vřelým doporučením, abyste si na wikipedii či jiných zdrojích sehnali dostatečná životopisná data, případně vřele doporučuji knihu Pavla Kohna „Můj život nepatří mně“, který popisuje život Pittera perem vděčného někdejšího dítěte, které chtělo vyjádřit své díky. Nebo knihu téhož autora „Kolik naděje má smrt“ s podtitulem „Židovské děti z poválečné akce zámky vzpomínají“.

Svého času jsem četla cokoli na téma židovství, počínaje brožurkou židovských anekdot a konče knihou pojednávající o židovské mystice. Také na ČT 2 jsem vzhlédla jakýkoli dokument na téma židé… Jeden z dokumentů pojednával o muži (Dan Raim), jehož maminka židovka zahynula v Osvětimi a tatínek Němec byl zastřelen při odsunu sudetských Němců, ale ještě před tím si musel vykopat svůj vlastní hrob. Nechci si ani představovat, co musel prožívat mladinký chlapec z tohoto tragického smíšeného manželství, který takto přišel o oba rodiče a stal se vlastně obětí dvojí nenávisti. Jako sirotek skončil v jedné ozdravovně, kde se zotavovaly pod patronací pedagoga Přemysla Pittera židovské děti, které se vrátily z koncentračních táborů a zároveň němečtí sirotci, které Pitter odvážel z českých internačních táborů. Těžce traumatizovaný chlapec (a mnoho jiných) pod laskavým Pitterovým dohledem nacházel svou pošlapanou lidskou důstojnost a sílu, vůli a chuť žít. Starý muž s hlubokou vděčností a láskou vzpomínal na spravedlivého muže a já byla zasažena ryzostí té lásky a vděčnosti a zároveň udivena tím, že o tak vzácném člověku jako byl Přemysl Pitter slyším poprvé.

Na příběhu Dana Reima mě dojalo kromě výše zmíněného také to, že Dan vzpomínal na to, jak se Pitter stal jeho druhým otcem, jak přes svou vytíženost ke každému dítěti přistupoval individuálně a s láskou a jak ještě dlouhá leta poté udržoval se svými "dětmi" kontakty.

Později se Reimovi dostal do rukou odřený kufr popravené maminky. Kromě několika svršků v něm nalezl pár knih Pittera, kterého maminka obdivovala pro jeho pacifistické názory a netušila, jak moc tento člověk pomůže jednou jejímu dítěti. Tato „náhoda“ přispěla ke tomu, že se Dan Reim nechal pokřtít.

Později jsem si koupila zmiňovanou knihu Pavla Kohna, který podobně jako Dan Raim se odrazil ode dna díky Pitterovi a já se mohla o tomto spravedlivém muži více dozvědět a našla jsem dokonce drobné paralely se svým životem a totiž zdánlivě neslučitelná spojitost mezi polygrafickým průmyslem a pedagogikou, protože Pitter byl podobně jako já polygraf a zároveň pedagog, což je dost absurdní kombinace (dost možná jsem se ke studiu speciální pedagogiky podvědomě rozhodla i pod velkou silou Pitterovské inspirace). Tady však podobnost končí, kdybych dosáhla jen velmi mizivého zlomku Pitterových morálních a duchovních kvalit, mohla bych si říci, jsem dobrý člověk a myslím si, že ta chvíle nikdy nenastane... Ne že bych byla tak velmi morálně anomální, ale prostě proto, že Přemysl Pitter připomíná Boží maják, který se tyčil do výše, aby ukazoval cestu zoufalým ztraceným ztroskotancům a ukazuje skutečnou velikost lidskosti. Jen málokdo se stává vyvolený k tomu, aby se stal Božím majákem, možná proto, že jen málokdo dokáže následovat tiché jemné Volání.

Tak možná pár střípků z Pitterova života….

*

Pitter byl a nebyl jedináček. Jeho rodičům se narodilo několik dětí, ale všechny zemřely v novorozeneckém věku. Není divu, že Přemysla maminka hýčkala a milovala. Jednou se malý Přemysl maminky zeptal, jestli skutečně existuje Bůh. Vzala ho ven a ukázala mu krásnou květinu v plném rozkvětu. „Podívej se na ni,“ řekla mu. „Copak by něco tak křehkého a krásného mohlo vzniknout jenom tak?“

Mladý Pitter zdědil po smrti otce tiskárnu. Polygrafii musíte milovat, jinak to nemá smysl. Polygrafie nabízí úžasný prostor bohatých možností a zkušeností, ale Pitter tiskařinu nenáviděl, ačkoli možná tiskařina v tom stojí nevinně a za Pitterovou nechutí se skrývá skutečnost, že jemný přecitlivělý člověk nedokázal manažersky zvládat náročný podnik. Nenáviděl svou práci tak hluboce, že se nechal raději jako dobrovolník odvelet k vojsku, aby nemusel každé ráno do tiskárny, protože válka zdála se mu méně krutá. (Jako majitel tiskárny měl dispens a nemusel do války, protože mohl "sloužit" vlasti prostřednictvím tisku.)

Ale ve válce teprve poznal, co znamená skutečné břemeno a tíha. Přítomnost na bojišti v něm vyvolává úzkost a strach. Odmítá střílet do lidí a to se rovná dezerci. Na bojišti, plný hrůzy nikoli z toho, že zahyne, ale že by snad někoho zabil, plný zděšení nad násilím a jeho zrůdností spatřil uprostřed bitevní vřavy květinu… Vzpomněl si na slova své matky o křehkosti a kráse a pocítil v tu chvíli na tom hrozném místě Přítomnost Boží. Ten okamžik notnou měrou přispěl k jeho hluboké konverzi. Slibuje Bohu, že pokud se vrátí domů živý, bude se věnovat službě Bohu a péčí o bezbranné děti. Za dezerci (odmítnutí střílet do lidí) je dokonce odsouzen k smrti, ale nakonec dostává téměř v poslední minutě milost, což přičítá Pitter zásahu Boží milosti.

Po návratu domů studuje Husitskou bohosloveckou fakultu a stává se z něj kazatel a radikální pacifista. Zároveň zůstává věrný svému slibu a věnuje se dětem. Inspirován osobností Jana Milíče z Kroměříže zakládá Milíčův dům, kde nachází ve volném čase „útočiště“ především děti z nejchudších rodin. Po Filipovi Nerim, Donu Boscovi je to tento úžasný protestant, který v dětech na okraji společnosti podporuje rozvoj sociálních kompetencí prostřednictvím smysluplně využívaného času.

Na přelomu 30. a 40. let Pitter otevřeně kritizuje antisemitismus. Od roku 1938 posílá židovské děti do ozdravovny do Mýta u Rokycan a některé soustřeďuje do Milíčova domu. Bohužel činnost Milíčova domu je pozastavena. V době, kdy židé byly již těžce perzekuováni, Přemysl Pitter navštěvuje tajně po večerech krutě zkoušené spoluobčany a přináší jim jídlo, oblečení, organizuje v bytech tajné aktivity pro židovské děti, aby ulevil jejich úzkosti a přinesl trochu radosti do jejich smutného života. Když začaly transporty, staral se, aby lidé odjížděli se zásobou potravin a posílal do Terezína balíčky. Pitter samozřejmě neunikl pozornosti Gestapa. Počítal s tím. Sbalil si věci, teple se oblékl na cestu… „Prý pomáháte židům,“ vyjel na něho gestapák. „To je pravda,“ zašeptal Pitter: „Ale lidsky to musíte pochopit.“ Gestapák se na něho podíval, vrátil mu průkaz totožnosti a suše ho vyzve: „Běžte.“ „Cože?“ „Běžte, nebo si to rozmyslím.“ Arnošt Lustig psal něco ve smyslu, že slušnost se obléká do otrhaných děravých šatů a proto ji často přehlédneme, protože čekáme okázalost. Toto je myslím dokonale ilustrující případ, kdy se prostřednictvím toho gestapáka neokázale projevila malá vzácná slušnost.

Už na podzim roku 1944 vzniká sdružení Výbor křesťanské pomoci židovským dětem, které plánuje pomoc dětem (jak se ukáže nemnohým, kteří přežili). Pitter se stává členem sociální komise, která sváží nemocné děti z koncentračních táborů, často nakažené tyfem do ozdravných táborů, které jsou situovány na zámcích ve středních Čechách.

Tak jako na přelomu třicátých a čtyřicátých let Pitter kritizoval antisemitismus, na jaře 1945 vyjadřuje svůj otevřený nesouhlas s krutým zacházením vůči odsouvaným Němcům a na „svých“ ozdravovnách soustřeďoval také německé sirotky, nebo děti odsunutých rodičů. Díky své kritice vůči nelidskému zacházení páchanému na odsouvaných Němcích byl zproštěn funkce člena sociální zdravotní komise Zemského národního výboru.

Během dvou let bylo na zámcích ošetřováno dohromady 810 dětí.

V roce 1964 byl Přemyslu Pitteru udělen za jeho pomoc židovským dětem titul Spavedlivý mezi národy udělovaný izraelskou Komisí pro rozpoznávání spravedlivých, fungující při památníku Jad Vašem a v roce 1973 Záslužný kříž I. třídy Spolkové republiky Německo za pomoc německým dětem.

V padesátých letech byly Pitterovi vyčítány jeho pacifistické aktivity a hrozily mu nucené práce. 26. srpna 1951 emigroval do Německa a později se dostal do Švýcarska. Světovou radou církví v Ženevě byl ustanoven k pastorální a sociální službě v táboře pro uprchlíky Valka u Norimberka. Později se ve Švýcarsku usadil a se svou přítelkyní Olgou Fierzovou se dále věnovali společenským aktivitám: založili Československou společnost pro vědy a umění a působili v Rádiu Svobodná Evropa.

Pedagogická pracovnice Olga Fierzová skoro celý život provázela Přemysla Pittera a neúnavně mu pomáhala. S Pitterem se seznámila na konferenci Hnutí pro mezinárodní smír a přestěhovala se za ním do Prahy. Pomáhala mu s provozem Milíčova domu, pomáhala mu při akci Zámky a provázela ho také ve Švýcarsku. Také ona dostala titul spravedlivá mezi názory. Publikovala, napsala 2 knihy, z toho jednu věnovanou Přemyslu Pitterovi.

Nebylo by tedy spravedlivé tuto jistě velmi vzácnou ženu opomenout. Je to úděl „těch druhých“, pokorných pomocníků, kteří provázeli a neúnavně sloužili. Hluboce se skláním před těmito spravedlivými v pozadí velkých osobností, kteří skrytě a tiše dokázali nést tíhu poslání. (Terezie z Avily by si také stěží poradila bez Anny od Ježíše a páter Alois Musil bez Anny Blechové a František z Assisi bez Kláry atd …)

Ráda bych nám vyprosila, abychom dokázali nalézt u tohoto vzácného člověka a jeho pomocnice zdravou inspiraci a abychom si vážili odkazu těchto lidí.

Věnováno všem milým evangelickm sestrám a bratřím v Kristu.

Ocenění Přemysla Pittera
* 1964 - spravedlivý mezi národy
* 1973 - Záslužný kříž I. třídy Spolkové republiky Německo (za pomoc německým dětem)
* 1975 - čestný doktorát teologie univerzity v Curychu
* 1976 - medaile od sudetoněmecké evangelické Johannes Mathesius Gesellschaft (in memoriam)
* 1991 - in memoriam Řád TGM I. třídy
V roce 1995 bylo generální konferencí UNESCO 100. výročí narození P. Pittera vyhlášeno za světové kulturní výročí. 3)

Literární činnost Přemysla Pittera.
Přemysl PITTER: Na předělu věků. Kruh přátel duchovní obrody: 1959.
Přemysl PITTER: Nad vřavou nenávisti. Kalich: Praha 1996.
Přemysl PITTER: Duchovní revoluce v srdci Evropy. Kalich: Praha 1995.
Přemysl PITTER: Život pro druhé. Paseka: Praha-Litomyšl 1998.

Zdroje:
Pavel Kohn: Můj život nepatří mě
www.wikipedie.cz
www.holocaust.cz
Archiv České televize

Monika Mochová

Monika Mochová

Monika Mochová

O tom, co mě zrovna napadne...

Baví mě rodina, přátelé, historie, literatura, výtvarné umění, kultura duchaplná i zábavná, dobrý humor, vaření, turistika

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora