Až vyhrajeme ve Sportce, postavíme velký dům...

pátek 27. duben 2012 08:08

K tomuto článku mě inspirovala kolegyňka Mirka Nuličková svým článkem: "Vyhraju-li", který ve mě vyvolal nostalgii a proto si dovolím tento článek jí také věnovat s omluvou, že ji vlastně kradu nápad.

Článek paní Nulíčkové coby prvotní inspirace se nachází zde: http://nulickova.bigbloger.lidovky.cz/c/259856/Vyhraju-li.html

Nutno již úvodem podotknout, nesním a nikdy jsem nesnila o tom, co bych rozdala a co bych pořídila, kdybych vyhrála ve Sportce, protože tak nějak vím, že jsem ten typ člověka, který se s prázdnýma rukama narodil a s prázdnýma rukama taky pravděpodobně odejde a náhoda v podobě Sportky či losu můj deficit určité finanční nepraktičnosti nespasí. Jednou jsme si sice s dětmi o Vánocích povídali, co bychom si nadělili, kdybychom byli nestoudně bohatí, ale to byla jenom taková hra.

Ale třeba můj nebožtík otčím byl mistr snění. Můj vztah k otčímovi jako nevlastnímu tátovi byl složitý a takový řekněme ambivalentní. Ale jedno mu nemohu upřít. Uměl snít. Na snění byl fakt machr. Jasně nic praktického pro život. Ale skrývalo to jistý osobitý půvab. Možná něco jako Hrabalovo pábení.

A o čem snil ze všeho nejvíce? No přece o tom, až vyhraje ve Sportce.

Prožívala jsem typické normalizační dětství a rané mládí. V mé rodině nebyl nikdo ve třetím odboji, netušila jsem že existuje samizdatová literatura, Charta 77 , nechodili jsme do kostela a nikdo nás nebuzeroval. Chodili jsme se sestrou do pionýra a žili tiše a nenápadně a jediný protest proti režimu byl v tom, že jsme pirátsky nahrávali z polské televize na kazety zahraniční písničky a snili u Tuzexu o plisovaných džínách. Hodně jsem od dětství četla těžkou náročnou literaturu a snila o hrdinství a velkých činech a sledovala své rodiče s pohrdáním, protože jejich maloměšťactví bylo tak do očí bijící.

Rodiče třeba přišli z práce a zavřeli se v kuchyni. Uvařili si kafe a často až do večera jsme o nich nevěděli. Pili kávičku, povídali si a víte co ještě? Snili o tom, až vyhrají ve Sportce. Někdy dokonce pokračovali i pozdě večer, když nás vyhnali na kutě a televizní program za nic nestál. To si k tomu otevřeli třeba i lahvinku Ostravského kahanu. Nejprve snil jenom otčím. Ale nakazil i mámu, která vždycky měla ke snílkovství daleko.

Otčím byl introvert, který se rád hrabal v hlíně, pěstoval na balkóně feferonky, rajčata, fazole a bonsaje a kdyby to nevyžadovaly slušné mravy, nepozdravil by ani souseda, máma zase temperamentní extrovert se spoustuou kamarádek a ctitelů, která kdyby neměla za manžela žárlivého introverta a věčně nemocné děti, zajisté by byla pořád někde v tahu. Snění o tom, až vyhrají ve Sportce byl jejich jediný společný koníček.

Ono to vypadá úsměvně. Ale snění o tom, až vyhrají ve Sportce vyžadovalo systém a řád. A také mnoho archů čtverečkovaných archů formátu A3 tedy 420 x 297 mm, kvalitní pastelky a strouhátko. Snili totiž o tom, až vyhrají ve Sportce a postaví veliký dům s rozlehlou zahradou. Stovky hodin strávili plánováním, malováním, počítáním, pomalovali stovky archů a vášnivě diskutovali, jestli jen přízemí nebo do štoku, jestli rovná nebo šikmá střecha, kolik pokojů a kdo si myslí, že tam jako tolik místností bude vlastně uklízet a jestli si rovnou nenajít i brigádnici na úklid. Plánovali, kde seženou tvárnice, kachličky, dřevo a tak vůbec. Každý detail promýšleli s nesmírnou svědomitostí a zodpovědností. Do archů zaznamenávali použitý materiál, velikosti místností (1 čtvereček = 0,5 m délkový, tedy 1m2 = 4 čtverečky) a dokonce se nechali unést i bytovou architekturou a naznačovali směle luxusní zařízení pokojů, zatímco ve skutečnosti považovali za úspěch, když sehnali univerzálové skříně do dětského pokoje.

Neméně zodpovědně přistupovali k zahradě a rovněž toto zaznamenávali pastelkami speciálními piktogramy do čtverečkovaných archů. Debatovali o tom, kde zasadí rajčata a kde okurky a jak by měla a neměla vypadat skalka před domem. Pohádali se o velikosti bazénu a koketovali s vidinou finské sauny. Snění o tom, až vyhrají ve Sportce jim vynahrazovalo divadlo, plesy i televizi.

A víte co? Sen se jim splnil. Oni nakonec v té Sportce skutečně vyhráli. Důležitě si mě zavolali a řekli mi, že vyhráli první cenu. Odjížděla jsem právě do školy v přírodě a byla jsem šťastná, že mám takový báječný informační triumf pro blízké příbuzné, kterým jsem se chystala psát dopis, protože tehdy si lidé poměrně často a rádi psávali dopisy a děti nejvíce ze škol v přírodě a táborů a já mohla sdílet tak úžasnou velkolepou novinu. Své příbuzné jsem informovala svědomitě, takže když jsem se vrátila, maminka se trochu zlobila, jaká jsem drbna, protože jí každý den někdo telefonuje do práce a prosí o půjčku, když vyhráli v té Sportce a ona vypadá jako hamižný lakomec, který zapírá, že přišel k bezbřehému jmění, protože s tou první cenou si samozřejmě ze mě dělali legraci, vyhráli to ano, ale druhou cenu a za tu koupili zahraniční barevnou televizi a novou pračku, neb stará dosluhovala a na víc nezbylo.

A dokonce i sen o domu se jim vyplnil…. Jen nevypadal jako ten vysněný palác. Domeček, dá-li se tak s notnou mírou shovívavosti nazvat stařičká barabizna 1+1, s latrínou a pumpou na dvorku. Vysněná rozlehlá zahrada by byla, jen připomínala více lesík a dalo hodně dřiny staré neopečovávané stromy vykácet a celou zahradu zkultivovat. Když jsem tu hrůzu viděla poprvé, málem jsem se vyvrátila a nedokázala pochopit, že za něco takového naši dokázali dokonce i zaplatit, ale jim jiskřili oči a jejich nadšení snad neznalo mezí.

Naši se nestali majiteli výstavní rezidence, ale rozšířili tím okamžikem početné řady chalupářů. Na chalupě trávili každý víkend a celou dovolenou. Mě pubertálnímu spratkovi se to tehdy jevilo jako nesmírný opruz a pod záminkou učení jsem se vyhýbala chalupě, co jsem jen mohla a nedokázala pochopit, co vzrušujícího mohou naši shledávat na kanadských borůvkách a velikosti strakatých fazolí becoků, ale dnes vím, že těch 5 let (než otčím předčasně zemřel) znamenalo pro naše, kteří se povahově k sobě hodili jen docela málo, ta nejkrásnější, nejšťastnější a nejmilovanější leta manželství.

A z toho plyne poučení… Dobré sny se uskutečňují. Trochu jinak, bez té bombastičnosti, ve chvílích, kdy jsme na ně už skoro zapomněli. Měli bychom být vnímaví, abychom pochopili velikost toho okamžiku, kdy velkolepý sen se stal prozaickou všední skutečností, které si skoro ani nepovšimneme, protože tak příliš vypadá běžně a to by byla škoda.

Monika Mochová

Monika Mochová

Monika Mochová

O tom, co mě zrovna napadne...

Baví mě rodina, přátelé, historie, literatura, výtvarné umění, kultura duchaplná i zábavná, dobrý humor, vaření, turistika

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora