Templ

pondělí 11. červen 2012 13:36

No jo, snad každé město, které se může chlubit jen trochu židovskou minulostí, musí dnes mít svůj židovský festival a zdá se, Ostrava nesmí chybět, pomyslela jsem si, když jsem viděla plakát na Templfest Ostrava. Aby taky ne... Ostravská židovská minorita byla do války velmi početná a plodná. Představuje kus historie, který se ztratil. Kdyby někdo chtěl napsat knihu Židé v Ostravě, musel by si dát nesmírnou práci a vytvořil by zajisté pozoruhodné dílo.

Jsem sice „židofil“ a hluboce si vážím lidí, kteří křísí k životu krásnou židovskou duchovní tradici i kulturu, ale někdy se mi jeví (a je mi trapné to tak primitivně napsat), že je toho židovského někdy trošku mnoho, nebo možná, něčeho příliš málo. Zní to hloupě já vím… A není na vině židovství, ale my. Nechali jsme pohřbít spoustu kulturních a duchovních květů, a nechali zmařit mnoho vzpomínek na zabité životy a to vše bez piety… A tak, kdykoli vidím, že se zrodil nový židovský festival, jako židofil zajásám, ale skeptik ve mně se ozve: Jo, je to úžasné, ale co všechno jsme my lidé nechali zaniknout bez lítosti… Nechali jsme kus identity lidství shnít spolu s mrtvolami v masovvých hrobech. A ano v této rovině lze v židovství vidět zdroj inspirace. Židé nikdy nezapomínají na svou tradici a mrtvé. Oplakávají oběti z pogromu, který se stal před tisíci lety se stejnou účastí jako své mrtvé, které pohltilo šoa. My ne… My zůstáváme lhostejní ke svým mrtvým (zabitým i k těm které jsme zabili) i ke své minulosti. A tak je bezva, že jsou ty židovské festivaly, které oživují zapomenuté, ale bylo by úžasné, kdybychom si z nich odnášeli jemné tiché poselství a výzvu… Ke smíření, k lítosti, k toleranci, k rozhovoru, k hledání naší vlastní identity, k hledání ztracené identity těch, kteří odešli bez povšimnutí, k úvahám odkud my sami jdeme a kam kráčíme. A do pátku jsem netušila že třeba také k setkání v modlitbě.

V pátek ve starém chrámu svatého Václava z 13. století se měla uskutečnit za přítomnosti židovského kantora a katolických a evangelických kněží ekumenická bohoslužba. Šla jsem tam ze zvědavosti. Tak nějak si nemyslím, že mezináboženský dialog se může stát spontánní záležitostí většinové společnosti, nemyslím si, že současná společnost by mohla mít vůli k (jakémukoli) dialogu. Reálnější než dialog jeví se mi tolerantní tichá koexistence. A tak jsem se chtěla ironickým okem podívat na to, jak si židé, katolíci a evangelíci budou hrát na to: „chyťme se všichni za ruce a mějme se rádi.“ A vítání šabatu v katolickém kostele, to se prostě musí vidět. Mé rozpoložení bylo možná rozpoložením divadelního nadšence, který se chystá na premiéru nadějného kousku. Abych nebyla za úplného cynika, oceňovala jsem hluboce ostravskou židovskou obec, ostravsko-opavskou diecézi, českou církev evangelickou a všechny organizátory za ten ekumenický a dialogický vhled, který není na židovských festivalech běžný, protože Ostrava (Ostravsko) vždy představovala místo, kde se prolínaly „světy“ a kde putovaly (kvůli živobytí do dolů a hutí) lidé mnoha národů.

A pak začaly hrát varhany a kantor začal zpívat překrásným hlasem. Zavřela jsem oči a představovala si nejen dávné pogromy a pak ten pogrom nejhorší ze všech tedy šoa, ale představila jsem si také náboženské války mezi katolíky a evangelíky a tragédie typu Bartolomějšká noc. Tolik mrtvých… A teď tady všichni stojíme ochotni společně se modlit a přijde nám to zcela přirozené. A pochopila jsem, že se nachází veliký rozdíl mezi dialogem diskuse (který nepochybně může být nesmírně plodný a smysluplný, ale ačkoli se díváme tváří v tvář může být dialogem nesmírně osamoceným a navzdory fundovanosti argumentů i žvanivým) a dialogem v modlitbě (který znamená společné přizvání, kdy se lidé dívají stejným směrem a ačkoli si nevidí do tváří, splývají na chvíli ve společném Bytí).

Popsat neobvyklou liturgii by nebylo o tom popsat tu chvíli. Společný zpěv a společné tiše a plaše odříkané modlitby, to bylo něco naprosto úchvatného. Možná, že příští rok už v tom bude pachuť pózy (kéž by ne), ale nyní s přicházejícím Šabatem vcházela Boží přítomnost do smířené pestrosti. Dostala azyl… Protože jen pár metrů od chrámu svatého Václava stávala centrální ostravská synagoga, kterou srovnala se zemí (tak jako ty ostatní ostravské židovské temply) nenávist. Její někdejší přítomnost připomíná jen cedule na zdi s a donedávna nad cedulí visel na zdi sedmiramenný svícen-menora, ale ten někdo serval a možná odnesl do sběrných surovin, nebo si nechal jako bizarní suvenýr.

A uvěřila jsem, že velmi odlišní lidé se mohou společně modlit a v pestrosti odlišností přijímat radostné požehnání… Je krásné promodlit se a prozpívat společně k tajemnému neznámému horizontu, vystoupit na okamžik na vrchol, kde panuje smíření a klid, vědomi si své lidské nepatrnosti, vědomi si prostoru a bytí které nelze pochopit, ale lze se v něm společně skrýt před zlem i záští, osvobodit se na chvíli z napětí a čerpat z něj jako z pramene.

Jeden kněz měl krátkou pomluvu. „Jsme každý tak jiný a jsme si přitom teď tak blízko, když společně zpíváme a modlíme se…“ A jiný kněz si posteskl, že k toleranci a lásce ke starším bratřím (židům) nás přiměla taková hrozná událost jako bylo šoa a přitom stačilo, kdybychom skutečně naslouchali evangeliu.

(Napadlo mě po jeho slovech. Kéž bychom skutečně naslouchali evangeliu, když cítíme potřebu soudit a odsoudit, protože křivíme tváře pohrdáním a nevidíme, že každá tvář odráží Boží tvář a kéž bychom se dokázali společně za dobro modlit, než abychom každý zvlášť a proti sobě za domnělé dobro bojovali. Kéž bychom dokázali nalézat v tichosti kontemplace svou ztracenou identitu místo toho, abychom byli připraveni znovu povrchně a zuřivě bojovat o iluzi naší identity. Protože vždycky můžeme najít důvody - a dost možná objektivní - k nenávisti a pohrdání. A vždycky máme možnost chtít dobro pro dobro místo zadostiučinění.)

Vím, že v mých slovech nechybí příchuť patosu, aniž bych dokázala vyjádřit, co skutečně mám na srdci, jako bych řekla krátkou větu oznamovací: to byl krásný zpěv, a nemohu předat úžas a tu hloubku zkušenosti. A aby toho patosu nebylo málo… Jsem vděčná, že mé město není ocelovým srdcem republiky, jak mu bylo před lety přezdíváno, ale pulzujícím srdcem plné života a skryté krásy, kde lze prožít (nejen v rámci ekumenické bohoslužby židů, evangelíků a katolíků) tak hluboká požehnání a jsem vděčná všem lidem, kteří to pulzující srdce udržují při životě.
Monika Mochová

Monika Mochová

Monika Mochová

O tom, co mě zrovna napadne...

Baví mě rodina, přátelé, historie, literatura, výtvarné umění, kultura duchaplná i zábavná, dobrý humor, vaření, turistika

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora