Portrét na zdi

pátek 29. červen 2012 08:45

Občas na svém blogu píšu o osobnostech, které mě inspirovaly a tu a tam se někomu jevím jako neobjektivní nebo naivní, jako by objektivita apriori spočívala v zaměřenosti na negaci. Jenomže já si myslím (ano možná jsem skutečně naivní), že skutečná objektivita spočívá ve zdravé míře úžasu, která sice připouští, že každá vzácná mince má svůj rub i líc, ale úžas si vzít nikdy nenechá…

Nicméně navzdory tomu jsem si jednoho dne uvědomila, že jsem nespravedlivá ve svém posuzování. Nespravedlivá vůči těm spravedlivým, kteří nikdy nezískají Nobelovu cenu míru, nebudou blahoslaveni a svatořečeni, nikdo jim nepostaví pomník, nesloží o nich báseň, dokonce za ně neumyje nádobí a neposeká zahradu a co více, nikdo jim za některé skutky ani nepoděkuje, protože cokoli udělají a ať to stojí, co to stojí úsilí a sebezapření, bude to bráno jako samozřejmost, protože jejich skutky se nacházejí v rovině „malé skutky z velké lásky“ (Terezie z Kalkaty). Tito lidé vstoupili do našich životů a často nám to přijde samozřejmé a normální. Protože je to neokázalé a nenápadné.

Nemám ráda dojáky, kde se v citové vyhrocenosti prezentují velké příběhy. Třeba myšlenka televizního pořadu Pošta pro Tebe je ve své podstatě krásná motivována touhou najít ztraceného člověka či poděkovat za prokázané dobro… Vzpomínám si na první díl, kdy válečný veterán vyhledal vdovu po příteli, který padl ve válce, zatímco on přežil a setkali se dva lidé, aby společně vzpomínali na blízkého člověka a překonali propast času a jistě podobných příběhů v pořadu bylo více (viděla jsem za celé roky jen několik dílů). Nebo si vzpomínám, jak mladý muž děkoval svému lékaři za to, že ho vyléčil z rakoviny a zachránil mu život. Na druhou stranu tam bylo k vidění mnoho vyděračských manipulativních pokusů s city a musela jsem konstatovat, že člověk i dobrou myšlenku zneváží a projev úcty dokáže degradovat na spektákl.

Jenomže na druhou stranu buď jak buď… Skoro každý člověk by pomyslně mohl vyvěsit svou osobní galerií spravedlivých či založit svůj osobní Jad Vašem, kde by zasadil stromy všem dobrým lidem, kteří prošli jeho životem a obohatili ho svou nelhostejností, protože potkat hodné a dobré lidi vůbec není samozřejmé. A tak proto možná tady tu a tam vyvěsím pomyslný portrét se skutečnou tváří a založím svou malou osobní galerii.

Tento článek (a první medailonek) bych ráda věnovala své přítelkyni, kolegyni a spolužačce paní Šárce Č., která by v pomyslné galerii určitě nechyběla, ale náleželo by ji pomyslné čestné místo. Je smutné, že jí článek věnuji jednak k zítřejšímu svátku, ale zároveň k jejímu poslednímu dni ve společném zaměstnání, z něhož odchází.

Jsem jí vděčná mimo jiné za to, že:
Mi byla oporou v dobách, kdy mi nebylo nejlíp
Mě dvakrát stěhovala za poněkud dramatických okolností
Že jsme společně za čtyři roky v práci proplkaly asi tisíce hodin při pauzách na oběd a pozor plkání není prázdné tlachání, ale pro ženy očistný obřad v rámci uchování duševního zdraví
Že je tak trpělivá a svědomitá máma, až je mi ve srovnání s ní pěkně trapně
Že má Jeníka a Káťu ve věku blízkém mému Vojtíkovi a Káti, což je velmi praktické
Že si loni vzala vzala moji Katku na týden na prázdniny a vozila ji (i s její Katkou) každý den na koně
Že je stejně sarkastická a ironická jako já a vidíme život se stejným lehce nahořklým ale nikoli zapšklým pohledem
Že se jí líbí podobné kulturní počiny jako mě i když na ně máme čím dál míň času
Že je krásná jako žena (podle mé dcery jako Veronika Freimanová podle mě jako Juliette Binoche) i jako člověk.

A přeju jí, aby se současný neradostný „konec“ stal zároveň novým smysluplným a radostným profesním začátkem a aby si Pepa nepřestal uvědomovat, jak nádhernou má manželku a Kačka s Jendou, jak úžasnou mají mámu.
Monika Mochová

Monika Mochová

Monika Mochová

O tom, co mě zrovna napadne...

Baví mě rodina, přátelé, historie, literatura, výtvarné umění, kultura duchaplná i zábavná, dobrý humor, vaření, turistika

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora