Jidische mame ...

čtvrtek 9. srpen 2012 08:40

Rodina Steinova (ještě s otcem)

Dnes, tedy 9. srpna, uplynulo 70 let ode dne, kdy v plynové komoře v Osvětimi-Březince opustila tento svět Edith Steinová neboli Terezie Benedicta od Kříže, židovka, křesťanská konvertitka, docentka, filozofka, feministka, překladatelka, pedagožka, spisovatelka, mystička a karmelitánská řeholnice. A přesto tento článek psaný sice k památce tohoto smutného výročí, vypráví o jiné ženě...

Není tomu tak dávno, co jsem Edith připomínala a nebylo to poprvé. Mé příspěvky o ní tady:

http://mochova.bigbloger.lidovky.cz/c/213395/Klicnice.html

a tady:

http://mochova.bigbloger.lidovky.cz/c/96649/Ruze-pro-Edith-9-8-1942-Oswietim.html

Nemám poslední dobou čas ani chuť psát blog. A tak jsem ani dost málo neměla v úmyslu vzpomínat na Edith. Na druhou stranu je to moje biřmovací patronka a můj duchovní a morální vzor a nevzpomenout na její mučednickou smrt by bylo skoro jako zapomenout na jmeniny vlastních dětí.

Jak ji však připomenout a neopakovat se? A jak ji pomyslně potěšit? A pak mě to napadlo… Mohla bych napsat o její „jidische mame“, s níž se tolik nahádala a kterou tolik milovala. Už proto, že životopisy o Edith Steinové se o její mamince zmiňují tak krátce až téměř heslovitě. A přitom nebylo by Edith nebýt Augusty. Edmund Husserl či Max Scheler jsou pouhou nástavbou proti tomu, jak utvářela osobnost budoucí filozofky a řeholnice její matka, ačkoli to formování probíhalo nezřídka formou pro obě bolestivou až trýznivou, formování prostřednictvím vzdoru a sporu, kde zajisté nechyběly slzy a hádky.

Její jidische mame, ortodoxní židovská žena, která se nedokázala smířit s konverzí své dcery ke katolictví, paní Augusta mi vždycky hluboce imponovala. Svým způsobem mi možná byla bližší než Edith, protože byla jako já matkou. Je mi natolik blízká, že jsem často cítila téměř potřebu modlit se „svatá Augusto oroduj za nás…“ Jenomže Augusta nebyla nikdy kanonizována. Ale svatá to ano, to rozhodně byla.

Když byly nejmladšímu z jedenácti dětí v rodině Steinů Edith pouhé dva roky, zemřel jejich otec. Matka Augusta zůstala sama s dětmi. Pro zajímavost uvádím, jak dělila své děti do tří skupin: Děvčata, chlapci a děti (tam patřily ti nejmenší). Po manželovi Augusta zdědila firmu na zpracování dřeva. Firmu, která neprosperovala, a prodat jí představovalo rozumné řešení v tíživé situaci. Augusta stála sama před nutností vychovat ze svých dětí slušné lidi, zajistit jim vzdělání a dbát na jejich morální a duchovní růst, to vše sama bez opory manžela. Ano, některé děti už byly velké a dospělé a zajisté ji pomáhaly, ale copak velké děti neznamenají velké starosti a velké výdaje například na studium? A pak… Dělníci v její krachující firmě, která ji tížila jako věcné břemeno. Dělníci, jejichž manželky čekají na výplaty, aby mohly uspokojit bazální potřeby svých dětí. Augusta si velmi dobře uvědomovala osobní zodpovědnost za rodiny svých zaměstnanců. Mohla si říci - ocitla jsem se sama s dětmi, což se nenacházím v podstatně tíživější situaci než dělníci v mé firmě? Nemám kapacitu na to, abych křísila firmu. Nemám kapacitu na to, abych se trápila nad osudy cizích dětí, když sama musím od teď být mámou i tátou tolika dětem a fungovat za dva. Nic takového si ovšem neřekla. Dokázala firmu díky své neúnavnosti, pracovitosti a dost možná i umíněnosti přivést k prospěritě.

Ve Vratislavi patřila rodina Steinů k takzvané střední třídě. Děti často navštěvovaly dýchánky v tzv. lepších rodinách, jen jejich makta Augusta vždycky chyběla. Neměla pro tíhu povinností čas. Byla sama. A sama dokázala ze svých dětí vychovat skutečně kvalitní, zodpovědné, hodnotné a vzdělané lidi, kteří se plnohodnotně zařadí do společnosti a budou jí mít co nabídnout. V rodině nechybí lékaři, učitelé… Augusta má proč být na své děti hrdá. Vychovala dobře své děti. A sama. (Netuší, že za pár desítek let budou její děti utíkat za daleký oceán ze země, kterou považovali za svůj domov a které chtěli přinášet užitek a že dvě z jejích dcer, Edith a její sestra Rosa skončí své životy v koncentračním táboře.)

Ale přesto tou trnitou cestou neprocházela docela sama. Byl přece s ní. Hospodin. Židovský Bůh. Pevný bod, přísný zákon, předlouhá tradice a královna Šabat, kterou Augusta vítala vínem a chalou a zpívala Šabat Šalom a věděla, že sobota jí přinese chvíli odpočinku a usebrání se, aby načerpala sílu do dalšího náročného týdne. Augusta ač žena patrně dosti svéhlavá a tvrdohlavá (bez toho by svou situaci sotva zvládla), byla před Bohem velmi pokorná, dodržovala každý příkaz. Nesmlouvala s Hospodinem, nehádala se, pokorně Mu sloužila a plnila si svědomitě a patrně přísně a nekompromisně své stavovské povinnosti židovky, matky, občanky a podnikatelky. Hospodin pro ni znamenal pevný neměnný bod. Maják, (aby viděla světlo). Studnici (aby se osvěžila). Slovo (které se za každých okolností poslouchá a o kterém se nediskutuje). Jakou nepochybně prožívala bolest, když její děti, opouštěli víru otců.

Edith nebyla jediné dítko Augusty, které se stalo ateistou (Edith Steinová konvertovala ke katolictví až v dospělosti). Ta doba přála více vznešeným ideálům (až nebezpečným ideologiím) než náboženské tradici (až náboženské demagogii). Konkrétně Edith viděla strnulost židovské tradice a rozhodla se, že se prostě už nebude modlit. Tak jako jiní sourozenci matku z poslušnosti doprovázela do synagogy, ale na židovské náboženské tradici odmítla participovat. Viděla neměnné danosti a zotročující zákony duchovního života, spatřovala v tom pokrytectví a stagnaci člověka a neuvědomovala si, že pevnost neměnnosti a stálosti představuje pro její matku hůl o kterou se opírá, aby všechny své děti dovedla tam, kde je třeba a hlubokomyslné duchovní diskuse, rozjímání a okřídlená slova v tíži obyčejného života nemají už místo. To je reálné možná pro řeholníky, rabíny či intelektály, ale ne pro mámy, které večer vyčerpaně padají do postelí, aby v noci přemýšlely nad starostmi a ráno se ještě unavenější zvedaly k dětem a práci.

Fenomén Boha si uvědomila Edith při svém studiu na vysoké škole a stejně tak i nezbytnost toho, že tento fenomén nelze přehlížet a ignorovat. Počátky duchovní cesty Edith se nachází v diskuzích a intelektuálních rozpravách, které probíhaly v prostorách školy, ale nesmírnou hloubku, poctivost a pravdivost našla ve vzoru své mámy. Augusta nebyla na rozdíl od Edith nikdy intelektuálka, i když na vzdělání dětí ji velmi záleželo. Zajisté to byla žena pronikavé inteligence, ale tato inteligence se propůjčila do služeb nezbytné praktičnosti a na víc už nezbývalo. S Augustou se asi ani nedalo diskutovat, protože znala na všechno odpověď, takovou, která nesměla odporovat Tóře a dost možná jakýkoli pokus o diskuzi na téma víy utnula, protože o Hospodinu a Jeho Zákonech se nesmlouvá. A ačkoli své děti hluboce milovala, nesobecky a obětavě, přesto tíha života ubírala jí možná trochu na niternosti a vnímavosti a schopnosti pochopit jiné cesty k Pravdě. Augusta byla jako dlaně, které hladí, ale její ruce byly plné mozolů a její pohlazení možná trochu poškrábalo ve tváři ačkoli ruce hladily v takové něžnosti.

Možná bývá pro oči, které se neumí dívat, stejná víra "zákoníků" a víra těch, kteří kráčí těžkým životem a nemají sílu jinak vnímat a přemýšlet. Víra s trpkou příchutí rigidity. Ale první případ je veden duchovní pýchou, druhý lidskou pokorou.

Edith se od matky povahově a založením odlišovala. Nicméně při vší úctě k Edith si myslím, že mnohé o Bohu pochopila složitou cestu učence, zatímco její matka „To“ prostě věděla tak nějak vždycky, ale tak nějak obyčejně, takže její děti lačné po poznávání a pochopení nenašly chuť k následování. Edith ač tak jiná si však vždy uvědomovala nesmírný morální a duchovní kredit své matky a nesmírně si jí vždycky vážila a hluboce jí milovala. Matka jí předala vzdor tíživým okolnostem lásku, dobrý příklad  a zaopatřenost a poskytla jí tak prostor k tomu, aby mohla růst a aby mohla letět až k Nebi… Edith sice zahubily plameny zla, ukřižovaly ji, ale ona odcházela smířená s vědomím a vírou, že poslední brána, kterou musí projít není ta v Birkenau.

Moc toužím, abych dokázala v sobě nalézat (pro své děti) alespoň v docela malé míře ten nesmírný silný lidský potenciál Augusty. Myslím, že si to přeji a potřebuji více než všechnu vzdělanost a duchovní zkušenosti Edith.

Tento článek věnuji památce Augusty a Edith a celé jejich rodiny. Ale také své dceři Kateřině, která začíná hledat a neví úplně přesně kudy, s přáním, aby se po vzoru Edith ode mě klidně úplně odlišovala a našla si svou vlastní identitu a cestu, ačkoli jí třeba nebudu rozumět, jenom aby ta „jinakost“ byla správná a ani ne tak jen pro „správnost“ samu, ale aby si neublížila, nebo neublížila své duši...

Monika Mochová

Monika Mochová

Monika Mochová

O tom, co mě zrovna napadne...

Baví mě rodina, přátelé, historie, literatura, výtvarné umění, kultura duchaplná i zábavná, dobrý humor, vaření, turistika

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora