Sem šťastnej

pátek 5. červenec 2013 14:40

Minulý týden jsem dostala pozvání na křest sbírky básní Sem šťastnej Filipa Čenžáka, partnera naší kolegyně  Moniky Petrákové a velmi ráda jsem pozvání přijala navzdory tomu, že jsem v permanentní časové tísni. Přinejmenším jsem se těšila na to, že se po více než půlroce s Mončou budu moci zase setkat.

Ráda bych se podělila o tuto událost i svými subjektivními úvahami nad smyslem poezie a především nad smyslem osobité poezie převážně mladých lidí, poezie, která je poněkud dekadentní a nijak optimistická, poezie, která se nehonosí rýmy ani ideály ale hovorovými slovy, nezná daktyl a jamb a přesto má velikou vypovídající i uměleckou hodnotu. Už zkraje musím konstatovat, že jiná by byla recenze mladého člověka, jiná literárního kritika a jiná mě zralé ženy - matky dvou dětí a vystudované speciální pedagožky, která v současné době tak nějak vnímá poezii ne  tolik v kontextu mladické identifikace nebo v kontextu literárním, ale v kontextu lidského vývoje.

Ten den dopoledne jsem absolvovala jednu nekonečnou a nepříjemnou pracovní schůzku, která mě velmi navnadila na to prožít alespoň zbytek dne příjemně. Po schůzce jsem zašla s kamarádkou na velmi pozdní oběd do elegantní vegetariánské restaurace v centru města, kde jsem ač masožravec zažila opravdu gurmánský koncert. Jídlo mě příjemně navnadilo i na zmiňovaný křest sbírky Sem šťastnej, který se konal v hudebním oddělení městské knihovny. Na adresu naší městské knihovny musím pět jen převelikou chválu, protože představuje nezastupitelnou kulturní úlohu v našem městě a možná bude někdy příležitost se k tomuto tématu na blogu vrátit. 

Kamarádka, kterou jsem vytáhla sebou si u vchodu do knihovny všimla promo letáčku akce a když si přečetla název knihy „Sem šťastnej“  suše poznamenala: „No ten se teda má, aspoň někdo...“ Kontrovala jsem tím, že to bude patrně ironie a že autor se asi nebude ve svých verších sdílet se svým štěstím, ale docela jinými pocity a můj úsudek se ukázal jako správný.

Navzdory tomu, že autor sbírky až tak úplně šťastnej nebyl, prožila jsem velmi  příjemný laskavý až řekla bych šťastný komorně laděný podvečer. Křest knihy a čtení básní prokládal autor hudební produkcí, která se mi  líbila velice a s Filipem Čenžákem a jeho kapelou Sunnyflower bych se určitě ještě někdy ráda setkala na některém z jeho koncertů, fakt nádhera kluci.

http://www.youtube.com/watch?v=FmGG7vKG5JI


Moderování akce se zhostil ostravský spisovatel a zaměstnanec městské knihovny, kterého k tomu už tak nějak předurčovalo jeho jméno Milan Štastný, protože jak sám vtipně glosoval, on jediný je ze zde přítomných skutečně Šťastný. Milan Štastný se projevil také jako profesionální čtec, jeho nepatetický citlivý přednes byl skutečně velmi působivý. Milan Štastný přirovnal básně k básním Václava Hraběte, Charlese Bukowského a nedávno zesnulého Filipa Topola, s čímž bych určitě  souhlasila. Zároveň ve verších vnímám jakousi poetickou osamělou tklivost zesnulého ostravského spisovatele Jana Balabána, ale s tím by se se mnou jistě mnozí neshodli, protože žánrově i lidsky jsou si oba autoři odlišní.

Kmotrovství sbíky se ujal Filipův nejlepší kamarád Tomáš, který získal své kmotrovské kompetence prostě tím, že jak sám řekl, Filipovy věci četl od  začátku a přežil to.

 

Přeháněla bych, kdybych napsala, že mě poezie mladého autora hluboce zasáhla. To ne. Nicméně  mnohé verše mě velmi oslovily i přes určitou věkovou a hodnotovou odlišnost, které dělí mladého autora a mě. Líbit se mi ta sbírka fakt líbí, je to dost dobrá poezie, mám tento melancholický, hovorový, místy hořce cynický a zároveň citlivý styl raději než sladkobolné verše. A oceňuji, že i když je Filipova poezie místy drsná, i když používá hovorové obraty, nepoužívá sprostá slova a není vulgární, poezie zůstává poezií, zůstává subtilním útvarem.

Jeden můj myšlenkový pochod, když jsem sbírku četla doma v klidu a sama, byl asi poněkud atypický a to, když mě napadlo: ať mladí autoři raději píší dekadentní či revoltující poezii, než aby reálně pomýšleli na suicidium nebo se poflakovali od ničeho k nikam. Jen ať se propíšou do stavu přijetí, jen ať se verši vybrečí a vyvztekají. Jen ať se proironizují až k osvobozujícímu nadhledu... Protože co je poezie jiného, než katarze nebo alespoň  psychohygiena?

A abych uvedla na pravou míru svůj zdánlivý mírný odstup vůči sbírce. Poezie přestavuje odlišné nazírání světa a bytí.  Poezie odráží duchovní a duševní ontogenezi člověka. Součástí toho tvoří vzdor, konflikt, revolta, láska, trýzeň, bolest, hněv, odevzdanost, smíření, odpuštění, přijetí... Poezie představuje klíč, kterým člověk otevírá hlubiny svého nitra. Zároveň každý věk přináší odlišné hlubiny... Kdyby mi bylo 18 let, nepochybně bych byla poezií Filipa Činžáka velmi okouzlená, podobně jako jsem byla v té době okouzlená například poezií zmíněného Václava Hraběte, kterou Filipova poezie připomíná. Dnes prožívám odlišné hlubiny, a skutečně hluboce mě zasáhne jiný žánr poezie. To ovšem neznamená, že bych nedokázala upřímně ocenit vnímání a nazírání mladého autora a že toto nazírání by pro mě mohlo být zdrojem nepochopení nebo snad dokonce estetického odmítnutí. Vnímavost k životu promlouvá mnoha slovy a jen trochu citlivý člověk v poezii spatří prostor pro naslouchání i vyjádření a tím více by mu měl být nakloněn, když obsah sdělení se liší od jeho vlastního pojetí světa. Jsem přesvědčena, že poezie patří k životu a úplně nejvíce patří k mládí. Jsem přesvědčena, že svět by byl v háji, kdyby mladí lidé přestali psát (někdy přinejmenším zvláštní) verše a dělat muziku, která nemá ani dost málo ambice se apriori všem zavděčit. Jsem klidná, když mladí píšou básně a hrají v klubech, znamená to, že sní, touží a nesmiřují se s šosáckou mentalitou tohoto světa, i když nepochybně mnozí z těch mladých autorů časem velmi ocení určitý komfort a klid, až se jednou zahnízdí do poklidu všednosti.

Znepokojuje mě, když mladí nedělají vlastně nic... Když nemají třeba už sílu ani ke vzdoru a dekadenci, které tak nějak patří k vývoji člověka. Když ve stádním osvojování přijímají určitou prázdnotu, která přinese jen hořkost, protože promarnili čas ke snění a zastavení se a ohlédnutí.

Filip Čenžák se narodil a dlouhá léta žil v Ostravě, posledních pět let žije a pracuje v Praze. Možná proto nepřekvapí, že se rozhodl pokřtít svou sbírku hned dvakrát. Na závěr si tedy dovoluji připojit pozvánku na pražský křest, který se uskuteční v kavárně Černá labuť.


Na závěr přikládám úvodní báseň ze sbírky Sem Štastnej. Patří mezi ty básně, které mě oslovily tak nějak více. Asi proto, že sama nejsem příznivcem přijatelných možností ale šancí.

Možnosti

Myslím na svýho otce
jeho karbonský mládní
jak pořád mluví o pivu za korunu pade
a o neúprosnosti času

Začíná mě bejt jasný
že z těch vábivejch popěvků jednou zbyde jen průvan
a že rázem už nebudou šance
ale jen přijatelný možnosti.

Píšu milostný básně
a představuji si vlčici nejspíš z úplně jinýho světa
Ulejvám se z hodin dobrýho chování
Vydávám jen ozvěnu
protože na vlastní myšlenky není čas
Padám pod tíhou lebky
mezi nedopitý panáky
a popel z cigaret
Z průseru do průseru
Nešetřím se

Protože vím,
že přijatelný možnosti mě nezajímaj.

 

Monika Mochová

Monika Mochová

Monika Mochová

O tom, co mě zrovna napadne...

Baví mě rodina, přátelé, historie, literatura, výtvarné umění, kultura duchaplná i zábavná, dobrý humor, vaření, turistika

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora