Rozjímání nad obrazy neposlušného řeholníka

středa 17. červenec 2013 11:52

Včera katolická církev slavila svátek Panny Marie Karmelské. Karmelská spiritualita není mezi nekatolíky příliš známá a myslím si, že není vlastně skutečně známá ani mezi katolíky a nevím jakými slovy ji stručně přiblížit. Vznik karmelitánského řádu je spjatý s mystikou a tichým ústraním, které vyhledávali v dávném středověku na hoře Karmel poutníci, kteří putovali do Svaté země.

Křížové výpravy znamenají bezesporu jednu z nejproblematičtějších stránek církevních dějin. Ale nebylo by správné vidět v nich jen vojenská tažení. Šlo o intenzivní myšlenkové a duchovní proudění celoevropského rozměru a válečnické výpravy do Palestiny či jinam byly jen jedním – ne šťastným a ne nejdůležitějším – výsledkem tohoto dění. Většina křižáků se nechala strhnout zápalem pro křesťanskou víru, i když praktické uskutečnění této horlivosti bylo poplatné víc barbarskosti doby, než skutečnému duchu evangelia Ježíše Krista. S vojsky přišla do Svaté země také záplava poutníků. V krásném prostředí hory Karmel se (kromě jiných řeholníků) tehdy usadila také skupina mužů-laiků pocházejících z Evropy. Vytvořili poustevnickou osadu: většinu dne trávili každý ve svém příbytku v modlitbě a práci. Vřavu světa toužili zaměnit za samotu s Bohem.“ 1

 

Hlavními patrony Řádu se stal starozákonní prorok Eliáš (s horou Karmel významně spjatý) a Matka Boží Maria.

S Karmelitánským řádem si můžeme spojit mnoho významných světců a mystiků. A přesto nechci nyní psát o žádném z nich, protože tak hlubokého usebrání nejsem schopna. Naopak budu psát o jednom hříšném karmelitánském řeholníkovi, který se jmenoval Filip Lippi (jméno počešťuji, obvykle se v literatuře setkáte s Filippo Lippi).

Kdo se zabývá renesančním malířstvím, vybaví se mu patrně některé z obrazů malíře a karmelitánského řeholníka fra (zkratka fra jako fráter tedy bratr) Filipa Lippiho st. Na jeho obrazech je patrné, že se autor nechal inspirovat jiným řeholníkem a malířem blahoslaveným fra Angelicem, který Lippiho hluboce ovlivnil a dokonce  spolu namalovali obraz Klanění tří králů.

K hlubšímu rozjímání Lippiho obrazů mě přivedl jezuita František Lízna, o jehož exerciciích jsem se zmiňovala v prosinci a k nimž se nepřímo vracím i nyní.

Páter Lízna obrazy miluje. Přivezl sebou na exercicie velikou krásnou knihu, kterou si kdysi koupil v Anglii a která v obrazech popisuje zvěstování, narození, život, smrt i vzkříšení Ježíše Krista. O přestávce jsem využila nepřítomnosti otce Františka, knihu jsem si půjčila a opsala jsem si všechny názvy děl i jejich autory, abych si pak obrazy mohla vyhledat, nebo chcete-li prostě vygooglit a rozjímat nad nimi. Mezi obrazy jsem našla také obrazy Fillipa Lippiho, jehož životní příběh mě už dříve zaujal. 

Jeho životní příběh, který jsem bulvárně nazvala „karmelitánská love story“ nepostrádá dobrodružství, lásku, nenávist, pomstu... Posuďte sami.

Chudého sirotka Filipa poslali vzdálení příbuzní na výchovu do blízkého kláštera ke karmelitánům. Protože Filip rád kreslil a protože byl převor kláštera uznalý, poskytl mu vzdělání v jedné malířské dílně. A tak se z Filipa stal karmelitán-malíř.

Mladého malíře úspěch omámil a poměrně záhy ztratil své duchovní povolání. Nenechal se spoutat řádem a velmi přísné řeholní sliby mu nijak nezabránily užívat si milostných příběhů s modelkami, podle nichž maloval své něžné a krásné Madony. Byl nespoutaný člověk a žádaný umělec. Šlechtici toužili vlastnit jeho obraz a protože proslul jako živel, zamykali ho ve svých palácích, dokud nebude s prací pro ně hotov. Ale on si udělal z prostěradel lano a utekl oknem. Jednou ho prý dokonce zajali a unesli berbeři a chtěli ho prodat do otroctví, ale vykoupil se tím, že namaloval jejich portréty.

Jednoho dne maloval už ne právě mladý Filip v chrámě portrét Panny Marie a jako model mu stála krásná mladinká karmelitánská novicka Lucrecie. Filip a Lucrecie se do sebe zamilovali a jednou v noci malíř krásnou novicku unesl. Lucrecie a Filip spolu zplodili dvě děti. Dlouhou dobu Filip usiloval o zproštění slibů, aby se s s matkou svých dětí mohl oženit a ukončit tak bouřlivý život muže zmítaného dvojím životem, který mu byl stále více proti mysli. Nakonec papež Lippiho od slibů osvobodil a dal svolení ke svatbě, ale happy end se nekonal, protože příbuzní Lucrecie Filipa otrávili, inu Itálie. Jeden ze synů pokračoval v otcových stopách a stal se z něho slavný malíř Fillip Lippi jr.

 Filip Lippi je můj oblíbený malíř. Řadím ho do pomyslné skupiny „prokletých katolíků“, která je mi velmi blízká. Bylo by to fajn, kdyby po světě kráčeli častěji Matky Terezy, Janové od Kříže, svatí Františkové a svaté Kláry. Jenomže my nejsme svatí... Jsme jenom obyčejní a docela normální lidé (to svatí při vší úctě často moc normální nebyli) limitovaní naší přirozeností. Ale naše touhy navzdory tomu přesto mohou být vznešené a svaté.

A tak zatímco popisem milostných eskapád rozverného řeholníka včerejší svátek Panny Marie Karmelské spíše znevažuji, podíváme-li se na některé jeho obrazy, uvědomíme si, že tento dobodruh a milovník (na jehož obranu můžeme říci, že se ho nikdo netázal, přeje-li si stát se mnichem) dokázal nejen malovat, ale také nazírat... Jeho obrazy se dotýkají události, ale jsou zároveň dokonalou meditativní imaginací,  jeho obrazy jeví se trochu absurdní a v té zdánlivé absurditě se nachází jejich hlubina.

Podívejme se na dva z nich:

 

Zvěstování

 


 

Pomineme-li dobové designové atributy tak obvyklé u renesančních malířů, kteří nijak neusilovali o „kostýmovou“evangelijní autenticitu, zarází nás možná křídla Anděla Páně. Nejsou bílá, nejsou to křídla holubí... Jsou to křídla orlí. Orel se vznáší vysoko ve skalách.  Nehodí se za imaginární křídla spíše křídla orlí? Anděl podává Marii květ nevinnosti lilii a Marie květ i celé andělovo poselství přijímá s výrazem hluboké  pokory a odevzdanosti. Marie je pro svou velikou pokoru a poslušnost dávána za vzor ženství, což by zajisté kvitovaly feministky s odporem. Ale pokora a poslušnost není o tom nechat si vše líbit a sedět tiše v koutku. Pokora a poslušnost je přijmout a udělat, co je třeba. Tedy třeba i to být sice obyčejným chudým židovským děvčetem, ale nebránit se přijmout bytostné poslání od samotného Hospodina zprostředkované Andělem Páně, který před tím prostým děvčetem klečí. Přijmout vysoký ušlechtilý  úkol a uchovat si vnitřní skromnost a nevinnost tvora, který ví, že je „pouze“ nástrojem vyšší moci – to je pokora a poslušnost a nikoli falešná rádobyskromná křeč a zbožná póza. Velmi nepatrně vidíme holubici symbolizující Ducha Svatého. Holubice je tak křehká a subtilní... Evokuje ten tichý vánek, v kterém promluvil Hospodin k proroku Eliášovi, o kterém se můžeme dočíst v První Knize Královské. 

Co se nám může zdát na obraze podivné, tak nepochybně interiér. Lože v rohu místnosti na vyvýšeném pódiu s lůžkovinami, které připomínají královský plášť a k tomu kostelní lavice. V jedné stojí Panna Maria a přijímá lilii a ve druhé klečí dva muži a sledují scénu zvěstování. Kde se tam vzali? Co tam dělají? Jaký je smysl jejich přítomnosti? Jsou a nejsou přítomní. Příběh z Evangelia a modlící se  adorující muži v chrámové lavici splývají do jednoho příběhu a výjevu, Zvěstování je zpřítomněno. Fra Filip Lippi se projevil ještě před tím, než Ignác z Loyoly postavil své duchovní cvičení na vizualizaci, jako mistr imaginace. Hříšník, který dokázal tak citlivě zprostředkovat otevřený prostor hluboce rozjímavé modlitby, kdy se úžasně  zpřítomňuje ten příběh z Evangelia, který někdy přitom mívá příchuť zbožného klišé.

 

Úžasný projev imaginace můžeme vidět také na jiném Lippiho obraze Adorace Dítěte Krista. 

 

 

Téměř tradiční výjev svaté rodinky. Nechybí ani andílci a zvířátka. Za zmínku stojí, že modelem se stal sám Lippi a jeho krásná Lucrecie. Je patrné, že zatímco Lucrecie byla skutečně krásná novicka, Fillipo měl svá půvabná léta už hodně dávno za sebou.

Svatému Josefovi za křeslo slouží obrovský pařez. Za pařezem můžeme spatřit schoulenou postavičku, která zjevně do příběhu nepatří, ačkoli celkový výjev zároveň nijak nenarušuje. Mladý karmelitánský mnich s kapucí na hlavě se vloudil až ke svaté rodince, kterou užasle pozoruje. Nachází se tak blízko, že kdyby natáhl ruku, mohl by se svatého Josefa dotknout. Také nyní se dotýkáme příběhu z Evangelia a modlitby tak hluboce ponořené do vnitřního nazírání, že se příběh jejím prostřednictvím zpřítomňuje a adorující řeholníček se podobně jako dva muži na předchozím obraze stává účastníkem děje. I zde musím vzpomenout Ignáce z Loyoly, který psal svá duchovní cvičení až po Lippim a zdůrazňoval, že při adoraci Narození Páně se má modlící ve svém imaginárním putování do Betléma vtěsnat mezi ostatní, aby mohl být svaté rodince co nejblíže.

Trochu zamrazí, když se zaměříte na modlícího se starce. Nejprve jsem se domnívala, že je to nějaký pasáček, ale podívejte se na větší detail třeba tady:

http://www.lib-art.com/part/showimg.php?id=13015

 

A všimněte si starce, který adoruje u Svaté rodinky a v rukou drží kříž a paralelně se Zrozením adoruje také Ukřižování. Rysy starce velmi připomínají rysy svatého Josefa. Jakoby se narození při adoraci zúčastnil fráter Filip jako mladý snad i poněkud naivní karmelitánský řeholník schopen vnímat v rovině fascinace tu trochu lacinou a líbivou tradici, kdy představy o Bohu byly tak plytké, že nedokázal ustát první krize víry a překonat světská pokušení a zároveň se adorace zúčastňuje starý karmelitánský "odpadlík" Lippi, který zná cenu svých chyb a trýzeň s tím spjaté bolesti a deziluze a který tváří v tvář Zrození Naděje nedokáže nevnímat okamžik Ukřižování a výkřik na kříži.  

Když jsem rozjímala nad těmi dvěmi obrazy, dojalo mě niterné nazíráním řeholníka, který toužil vést docela jiný život, než jaký mu určili příbuzní, kteří se nechtěli starat o osiřelého chlapce. Jeho řeholní nezpůsobilost nijak neumenšila veliké dary, kterých se mu dostalo a sdělení, které přesto dokázal předat dalším generacím. A i když nedokázal žít podle své řehole, což samo o sobě není tak velkým proviněním jako sobectví, které motivovalo díky úspěchu jeho jednání, dokázal si ve skrytu srdce uchovat duchovní čistotu a touhu. A tak bych chtěla zmínit, že v některých okamžicích není důležité jen to, jací jsme a do jaké role se stylizujeme, ale po čem hlubinně touží naše srdce a co dokážeme vidět a nazírat. A abychom mohli prožívat skutečné zření, potřebujeme si dopřát okamžiky ticha a mlčení. Proto všem přeji, aby si dopřáli v těchto letních měsících nejen zážitky a odpočinek, ale také okamžiky osvobozujícího vnitřního mlčení.

 

1) Citace je ze stránek www.karmel.cz

Monika Mochová

Monika Mochová

Monika Mochová

O tom, co mě zrovna napadne...

Baví mě rodina, přátelé, historie, literatura, výtvarné umění, kultura duchaplná i zábavná, dobrý humor, vaření, turistika

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora